POVÍDKY OD LUSI => SURYNKA

Sedíme ve třídách a učíme se. Snad každý tohle zažil. Učitel vykládá látku a nezajímá se o to, jestli ho někdo poslouchá. Každý, kdo sedí v lavici si přeje, aby už odzvonila přestávka. Každý si je téměř jist, že učitel nevnímá třídu, že učitele nezajímá, jestli ho někdo poslouchá a přesto...Učitel se otočí a všimne si, že mluvil jen tak do vzduchu. Je to jako hrách na stěnu házet, nikdo neposlouchá. "Kdyby jste tak přestal mluvit.    " Kdyby jste nám už udělal přestávku."  "Nás to nezajímá, tak proč pokračujete?" I hluchý a slepý by poznal přání všech těch žáků, co sedí na svých židlých s odporem. Ale učitel ne. "Copak nemá oči?" Copak nevidí, že nás to nezajímá?" Ne! Je to jeho povinnost a on to bere jako své poslání. Prostě nemůže přestat a bude pokračovat v mučení těch dětí, které by nejradši byly někde jinde. Nejde to!  Žák je prostě povinnen chodit do školy. To je zákon a s tím nic nenadělá. Takový je život. Člověk musí dělat i to, co ho nebaví, nebo co se mu dokonce protiví. Žák od učitele pořád slyší: "Škola je základ života!" Je to pravda, i když se to žákům nelíbí. Žák od učitele slyší: "Škola vás připraví na budoucnost!" Je to pravda, i když se tožákům nelíbí. Žák od učitele slychává: "Škola vás připraví na dospělost!" Je to pravda, i když se to žákům nelíbí. A tak jsme tady. Ve škole. Učíme se od základního psaní, čtení, počítání až po fyzikální zákony a víme, že k sezení v lavici nás žene: nejdřív povinnost a pak i přání v životě něco dokázat. To je život! S tím se nic nedá dělat. Žák prostě bude muset přetrpět tuhle vyučovací hodinu. A nejen tuhle hodinu. Celé dopoledne, celý školní týden, celý školní rok, celý školní život. Škola je povinnost a trvá dlouho, než se s tím člověk vyrovná.